Franz Josef Brettschneider, zloděj z Nechvalic u Bystřan

NECHVALICE (NECHWALITZ), JENIŠŮV ÚJEZD (LANG-UGEST), 11. 9. 1891 až 17. 2. 1892:

Franz Anton, hospodář z Nechvalic (Nechwalitz, dnes jsou součástí obce Bystřany, něm. Wisterschan), a jeho žena se dne 11. 9. 1891 vypravili na pole, přičemž hospodář důkladně pozamykal domovní dveře i hlavní bránu. Zatímco Antonovi dokončovali sklizeň obilí, do jejich domu se vloupal neznámý vetřelec. Jelikož se manželé z polních prací vrátili v pozdních večerních hodinách, až nadcházejícího dne si hospodář Anton všiml, že z pokoje v patře byly odcizeny kyvadlové hodiny a že byly vymláceny skleněné tabule v uzamčené vitríně. Místo zanechal, jak jej našel, a neprodleně se vypravil ohlásit vloupání na četnickou stanici v Bystřanech.

Zmizely hodinky, šaty i postele

Následným ohledáním místa činu bylo zjištěno, že kromě hodin ze zdi byly z rozbité vitríny a vypáčené truhly odcizeny další předměty: dvoje kapesní hodinky, 24 stříbrných guldenů, 26 starých tolarů, dvouzlatník, oblečení a jiné osobní věci, vše v celkové hodnotě 166 zlatých a 30 krejcarů. Ve vedlejším pokoji služebné zloděj odcizil několik fotografií a osobních věcí v hodnotě 5 zlatých a 60 krejcarů.

První podezření padlo na čeledína dříve zaměstnaného na Antonově hospodářství. Toto podezření se však časem ukázalo jako neopodstatněné. Zanedlouho se totiž po Nechvalicích roznesla zpráva o dalším vloupání. V pátek 30. 10. 1891 mezi 19. a 20. hodinou se zloděj vloupal do přízemní světnice v domě Ignaze Swobody a odcizil z ní postele a oblečení v hodnotě 116 zlatých a 92 krejcarů. Počínal si při tom obdobně jako ve stavení Franze Antona. Bylo tedy nasnadě, že nejspíše se jedná o stejného pachatele.

Důležitý svědek: sedlák Willner

Informace o vloupání s podobným modem operandi se do Bystřan donesla také z Jenišova Újezdu (Langujezd nebo Lang-Ugest, bývalá vesnice, která stávala západně od Bíliny. Zanikla v sedmdesátých letech 20. století z důvodů těžby hnědého uhlí v Lomu Bílina). V sobotu 31. 10. 1891 zde došlo v podkroví domu sedláka Josefa Willnera k odcizení oblečení a šperků v hodnotě 81 zlatých a 51 krejcarů, a byl to právě Willner, kdo četníky přivedl na stopu pachatele. Téhož dne za ním na pole přišel asi dvacetiletý muž s dotazem, zda by jej nevzal do služby. Mladíkovo zanedbané vzezření i nevábný zápach, který se z něj linul, sedláka velmi znepokojily. Na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o tuláka bloudícího krajem bez stálého zaměstnání i domovského práva. Zanedbaný zjev mladého muže znepokojil také trafikantku z Jenišova Újezdu Annu Strassbergerovou. Poté, co bylo zjištěno vloupání do Willnerova domu, poškozený sedlák i trafikantka shodně oznámili své podezření na neznámého tuláka, přičemž poskytli jeho popis.

Pátrání četnictva ukázalo, že by se mohlo jednat o nezaměstnaného Franze Josefa Brettschneidera z Nechvalic, jenž byl při svých potulkách spatřen v Úpořinách (Auperschin), Světicích (Zwettnitz), Nových Dvorech (Neuhof), Bystřanech (Wisterschan) a Teplicích (Teplitz). V době vykradení domu Franze Antona jej svědkové spatřili také v rodných Nechvalicích. Brettschneider byl nakonec objeven v Teplicích, kde byl zatčen četníkem Fingerem.

Franz Josef nejdříve tvrdošíjně zapíral. Přiznal se pouze ke krádeži džbánu mléka z mlékárenského vozu v Šanově (Schönau), což později potvrdila výpověď mlékařky Anny Zechelové. Krádeže v domech Antona, Swobody i Willnera odmítal přiznat s vysvětlením, že v čase jejich spáchání pobýval v Chomutově (Komotau). Neexistoval však nikdo, kdo by mu toto tvrzení dosvědčil. Při zatčení byly Brettschneiderovi odebrány všechny osobní věci a ty byly následně předloženy všem poškozeným, aby v nich poznali předměty pocházející z jejich domácností. Jelikož Franz Anton i Josef Willner v předmětech poznali svůj majetek, Brettschneiderovi nezbývalo nic jiného, než se přiznat.

Měl Brettschneider komplice?

Stále však visel otazník nad krádeží v nechvalickém domě Ignaze Swobody. Tu totiž Brettschneider stále popíral. Proti tomu Swoboda rázně protestoval, neboť ke krádeži v jeho domě došlo nedlouho po vloupání do Antonova domu. Brettschneider navíc nemohl Swobodův dům vykrást sám – jen stěží by dokázal bez pomoci rozebrat a odnést postele i s oblečením v tak krátké době. Swoboda si trval na svém: okradl jej Brettschneider a měl při tom komplice. Také četnictvo uvádělo, že byl Brettschneider vždy vídán ve společnosti dalšího muže. Svědkyně Anna Böhmová a Anna Kaiserová navíc potvrdily, že Brettschneidera v den krádeže u Swobodových skutečně viděly v Nechvalicích. Členové rodiny Swobodových pak v některých předmětech nalezených u Brettschneidera poznali svůj majetek.

Ani císařské jméno nepomohlo

Dne 12. února 1892 byl Franz Josef Brettschneider postaven před tribunál Okresního soudu v Litoměřicích, jemuž předsedal soudce Hemlich. Obviněný u soudu vypověděl, že se učil řeznickým pomocníkem a poté vstoupil do řad rakousko-uherské armády, z níž byl 6. října 1891 propuštěn. Následně se potuloval bez práce a jakýchkoliv prostředků k obživě, což jej přivedlo k myšlence opatřit si peníze krádežemi.

Soudní porotě bylo položeno sedm otázek, z nichž všechny byly zodpovězeny kladně. Brettschneider byl shledán vinným z trestného činu krádeže v případech poškozených Antona a Swobody z Nechvalic, Willnera z Jenišova Újezdu a mlékařky Zechelové z Šanova, dále z úmyslného lhaní a potulky. Soud vyloučil, že obviněný spáchal zločiny za asistence další osoby, vyjma krádeže v domě Ignaze Swobody. Rozsudkem litoměřického soudu byl Brettschneider odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, zostřeného denním půstem jednou měsíčně. Ani jméno slovutného císaře nebylo Franzi Josefovi Brettschneiderovi nic platné.

Zpracováno dle článku „Diebstahl“, Teplitz-Schönauer Anzeiger, rubrika „Soudní síň“ (Gerichtshalle), ze dne 17. 2. 1892.