Teplické zločiny Smutným jevem společenského života na konci 19. století, který se dnes nevyskytuje v tak hojné míře, byla trestná činnost páchána mladistvými. V drtivé většině se nejednalo o rozené zločince loupící pro zábavu. Hlavním spouštěčem kriminality u mladistvých byla zpravidla chudoba a z ní vyplývající bezvýchodné zoufalství. Neschopnost pracovat třeba jen jednoho z rodičů (především otce) negativně dopadala na existenci celé často početné rodiny. Záchranná síť důmyslného sociálního systému neexistovala, dětská práce byla od roku 1885 zákonem zakázána (v praxi byla do jisté míry tolerována) a někteří dospělí nezletilci legální výdělek nehledali, což nezřídka vedlo k trestné činnosti. Také o těchto zločinech informoval Teplitz-Schönauer Anzeiger. Jelikož se jedná o krátké příběhy, vybral jsem tři nejpozoruhodnější.
V závěru článku se nechte stručně zasvětit do trestního práva mladistvých v časech Rakouska-Uherska.
DUBÍ (EICHWALD), 17. 3. 1890:
Dne 22. 3. 1890 přinesl Teplitz-Schönauer Anzeiger zprávu o incidentu, který se o pět dní dříve odehrál v Dubí (Eichwald). Z neuzamčené kuchyně v jednom z místních domů byla ze stolu odcizena peněženka s hotovostí ve výši 3 zlatých. Velitel dubské četnické stanice vypátral zloděku, jíž byla třináctiletá žebračka Marie Curbyová, pocházející z obce Edderitz v Sasku, dcera potulného nádeníka Friedricha Gustava Curbyho, která se téhož dne ubytovala v hostinci v Drahůnkách (Dreihunken, dnešní část města Dubí). Vzhledem k tomu, že dívka a její devítiletý bratr se již dříve dopustili několika krádeží v Proboštově (Probstau), z čehož vyplývalo, že otec nedbá o výchovu svých nezletilých dětí, byla dubským četnickým velitelem zatčena celá šestičlenná rodina Curbyových a odvedena k Okresnímu soudu v Teplicích. Cesta z Dubí do Teplic však byla velmi zdlouhavá, neboť rodina svůj přesun do Teplic všelijak zpomalovala a kladla různé překážky (o jaké překážky se jedná článek nespecifikoval, ale patrně si je umíme představit), aby předvedení před soud co nejvíce oddálila, a jen díky trpělivosti a netečnosti četnického velitele nedošlo k násilí, uzavřely případ teplické noviny.
Otec byl odsouzen k osmnácti měsícům vězení a děti byly umístěny do nápravného zařízení. Těžko říct, zda jim toto řešení přineslo lepší vyhlídky. O přítomnosti matky se list nezmiňuje.
TEPLICE (TEPLITZ) A OKOLÍ, 19. 4. 1890:
Díky včasnému hlášení obchodníků W. Reaimanna, Wohrella byla teplická policie informována o odcizení několika řetízků na hodinky. Nástupci obchodníka Hammerschmita (jedná se o doslovný překlad, přesné okolnosti převzetí obchodu znali nejspíše jen doboví čtenáři) rovněž ohlásili krádež zdobených hodinek a peněženek. Předměty byly odcizeny důmyslným otevřením výkladní skříně z uliční strany.
Dopadenými pachateli krádeží byli mladí chlapci, konkrétně patnáctiletý Hermann Seifert, dvanáctiletý Julius Daumann a devítiletý Alois Czermak. Mladiství zloději vypověděli, že výkladní skříně otevřeli pomocí háků, jimiž nepozorovaně nadzvedli okenní tabuli. Ukradené věci následně zakopali na Královské výšině (Königshöhe, dnešní Letná). Nezletilí zloději byli předvedeni k Okresnímu soudu v Teplicích.
Další obdobný případ, který Teplitz-Schonauer Anzeiger přinesl ve vydání ze dne 19. 4. 1890, měl hlavní dějiště v Pozorce (Zuckmantel, dnešní část města Dubí). Děti manželů bez domova, již několikrát zatčených za žebrotu, z neuzamčeného bytu manželů Erbsteinových odcizily dámské zlaté hodinky v hodnotě 35 zlatých a dámský prsten.
Mladiství lapkové prodali prsten sedmnáctileté Rosalii Weidelové, policii dobře známé osobě. Hodinky se pokusili prodat za 5 zlatých paní Hedwig Schweigert z Mlýnské ulice (Mühlstrasse) v Teplicích. Ta však o podezřelém prodeji vyrozuměla policii, která mladistvé zloděje zadržela. Po Rosalii Weidelové probíhalo náročné pátrání. 18. 4. 1890 se však policistům Schwarzovi a Seemannovi podařilo hledanou ženu zatknout v Řetenicích (Settenz). Při prohlídce u ní byla nalezena řada různých šperků. Dle výpovědi je pořídila za částku 50 zlatých, jimiž ji obdarovali rodiče. Společně se šperky byl zabaven také prsten paní Erbsteinové. O dalším osudu Weidelové a nezletilých lapků rozhodl teplický soud.
*
Trestní právo mladistvých v časech Rakouska-Uherska
V naší době mladiství nejsou trestně odpovědní za své činy a za protiprávní čin jim jsou uložena výchovná, ochranná nebo trestní opatření. Jak ale vypadalo trestání mladistvých na sklonku 19. století?
Dle zákona č. 117 ř. z., Das Strafgesetz uber Verbrechen, Vergehen und Uebertretungen (česky Zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích) vyhlášeného císařským patentem Františka Josefa I. v roce 1852 se osoby dle věku dělily na děti, nedospělé, nezletilé a zletilé.
- Dítětem byla osoba mladší 10 let.
- Nedospělou byla osoba mladší 14 let.
- Nezletilou byla osoba mladší 24 let.
Z právní úpravy je zřejmé, že ač se i v této době chápala dospělostí pohlavní zralost, byla si společnost vědoma, že duševně zralým člověk dovršivší 14 let ještě není. Tyto tři kategorie nezletilých osob byly postaveny pod zvláštní ochranu zákonů. V případě mírnějšího zacházení v trestním právu (zákaz uložení trestu smrti a doživotního vězení) představoval nejvyšší hranici mající vliv na posouzení pachatele věk 20 let. Na člověka staršího 20 a mladšího 24 let bylo tedy nahlíženo jako na jedince již plně si uvědomujícího, co se konat, resp. opomenout smí a nesmí, ale ještě ne zcela vyznajícího se ve všech spletitostech práva. Člověk ve věku 14 až 23 let byl tedy posuzován jako dospělý, zletilosti však nabyl ve věku 24 let. Tato hranice byla snížena až roku 1919 zákonem 447/1919 sb., kdy se věk nabytí zletilosti snížil na 21 let.§
Na děti mladší 10 let se vztahovalo především domácí trestání. V případě blízkosti věku nedospělosti, tj. 14 létům už pachatel mohl být umístěn do věznice, avšak trestní zákoník vyžadoval pro vykonání trestu místo oddělené od osob dospělých a s trestem spojoval kromě fyzické práce i přiměřené vyučování duchovním správcem.
Nijak výjimečné nebylo ani nařizování tělesných trestů (tj. půstu, tvrdého lože, těžší práce a trestání holí či metlou). Tento způsob trestání však nacházel kritiky mezi mnoha dobovými odborníky. Nejvíce bylo brojeno proti trestání holí a metlou.
Proti mladistvým zahalečům a tulákům patřila mezi formy trestání jistých přestupků také takzvaná „pracovna donucenců“. Mladší 18 let mohli být umístěni namísto do pracoven do takzvaných „napravoven mladých napravenců“.
Zdroje: Dudáš M., Trestní právo mladistvých – historický vývoj do konce 20. století, Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2013/2014 / § Wikipedia.
Hlavním spouštěčem kriminality u mladistvých byla zpravidla chudoba a z ní vyplývající bezvýchodné zoufalství. Zdroj: Philippe Bonnin a Margaret Manale, Wie Berlin wohnt/Habiter Berlin, 175 fotografií, 1900–1920 , Grane: Créaphis, 2016.
