Nezletilý vrah obvinil manželku zavražděného důlního kočího

BOHOSUDOV (MARIASCHEIN), TRNOVANY (TURN), TEPLICE-ŠANOV (TEPLITZ-SCHÖNAU), 18. 11. 1895 až 22. 2. 1896:

Nerostné bohatství ukryté pod povrchem teplického regionu odnepaměti lákalo podnikavce, kteří se snažili tyto podzemní přírodní dary vynést na denní světlo, aby jimi zásobovali průmysl, domácnosti nebo je jiným způsobem zpeněžili. Na území Teplic se nacházely dva menší hlubinné doly, a to „Důl Václav“ (Wenzel-Schacht) a „Důl Otto“ (Otto-Schacht). Oba doly patřily Mostecké uhelné společnosti (Brüxer Kohlenbau-Gesellschaft). Po celém Teplicku pak byla rozeseta řada dalších hlubinných dolů.

Do jednoho z nich, konkrétně do „Dolu Doblhoff II“ (Doblhoff-Schacht II), nacházejícího se na katastrálním území Bohosudova (Mariaschein) a spravovaného Mosteckou těžební společností (Brüxer Bergbau-Gesellschaft), nahlédneme v tomto pátrání o nezletilém vrahovi, který zavraždil a okradl svého kolegu a neváhal obvinit manželku oběti z navádění k vraždě.

Důlní kočí byl zabit dvěma ranami

Nedělní sychravé ráno 10. 11. 1895 připravilo dvěma tesařům, Ignazi Geibemu a Wenzelu Burgitovi, zážitek, na který patrně nikdy nezapomněli. Když v 8 hodin sjeli do „Dolu Doblhoff II“, odešel Geibe pro řetěz potřebný k jejich práci do stáje s koňmi, kteří tahali důlní vozíky s uhlím nebo hlušinou z těžebních míst ke svislé šachtě. Tam spatřil z hromady slámy vyčnívat špičky bot, které patřily čtyřiačtyřicetiletému důlnímu kočímu Augustu Hanuschkovi. Geibe se domníval, že muž zaspal, a chtěl jej probudit. Při bližším pohledu do jeho obličeje však zjistil, že je těžce zraněný. Když jej uchopil za ruku, aby se pokusil nahmatat srdeční puls, poznal, že z něj život dočista vyprchal. Doběhl k Burgitovi a sdělil mu, co se stalo. Když se oba muži důkladně přesvědčili, že Hanuschka je skutečně mrtvý, vyjeli z dolu a o svém nálezu podali oznámení.

Soudní komise, která téhož dne sestoupila do dolu, nalezla tělo ležící na hromadě sena vedle žlabu. Hanuschka měl na pravé straně čela, od kořene nosu směrem k vlasům, otevřenou ránu dlouhou 10 centimetrů a širokou 4 centimetry, zasahující hluboko do lebeční dutiny. Další otevřená rána, rovněž zasahující mozkovou tkáň a nacházející se na levé straně čela, měřila 8 centimetrů na délku a 3 centimetry na šířku. Na levé straně dolní čelisti pak měl mrtvý ránu dlouhou 4 centimetry a širokou 1,5 centimetru. Na levém koleni měl příčnou trhlinu o délce 3 centimetry a šířce 8 milimetrů. Tělo nevykazovalo zjevné známky obrany.

U zavražděného Hanuschky byly nalezeny kapesní hodinky s řetízkem. Levá kapsa kalhot byla vytržena, z čehož soudní komise usoudila, že August Hanuschka se stal obětí loupežné vraždy.

^{Zdroj: www.pferde.de.}

Uloupené peníze si vrah dlouho neužil

Pátrání po vrahovi bylo zahájeno neprodleně a již zakrátko přineslo své ovoce. Ukázalo se, že v noci z 9. na 10. 11. 1895 o půlnoci byla z dolu vyvezena celá směna pracovníků, až na Antona Wenzela, který pracoval jako vozka řídící koňský povoz s nákladem uhlí. Vyšetřování se proto ubralo po Wenzelových stopách, pročež ještě téhož dne ve 13 hodin a 30 minut byl zatčen. Wenzel však popíral, že by čin spáchal, a zachoval naprostý klid i tehdy, když byl přiveden k tělu zavražděného.

Mezitím byli vysláni četníci k provedení domovní prohlídky ve Wenzelově bydlišti, při níž nalezli stopy krve na lucerně i na pracovním kabátě. V kapse kabátu našli útržek látky podobné té, která byla vytržena z kapsy oběti, přičemž na Wenzelově kapesním noži se nacházely zbytky téže látky. Když byl Wenzel s těmito důkazy konfrontován, vzdal své zapírání a přiznal, že Hanuschku zabil.

Morfologický a sociální profil Wenzela podle teplického tisku

Teplické noviny Teplitz-Schönauer Anzeiger popsaly šestnáctiletého Antona Wenzela jako nehezkého, ale dobře oblečeného chlapce s nízkým čelem, malýma zapadlýma očima, velkou hranatou hlavou, tupým nosem a malou bradou. Těmto morfologickým znakům Wenzelova obličeje tisk připsal zločinecké sklony, což může být z dnešního hlediska poněkud diskutabilní. Mnohem výmluvnější byla Wenzelova kriminální dráha před vraždou. Ze škol v Bohosudově a Krupce (Graupen), které obviněný navštěvoval, byly soudu dodány zprávy, že obviněný se choval neukázněně už během školní docházky. Po ukončení školy Wenzel pracoval v teplické továrně na deštníky, poté byl zaměstnán u pekaře Karla Dittricha v Litvínově (Oberleutensdorf), kde zpronevěřil 17 zlatých a uprchl. Následně pracoval u hostinského Guida Grünzera v Bohosudově, kde ukradl pár bot. Za oba činy byl potrestán. Po odpykání trestu pásl dobytek na statku, krátce pracoval v trnovanské továrně na stuhy a asi rok před vraždou byl zaměstnán v „Dole Doblhoff II“, kde byl za práci odměňován zpočátku 65 krejcary, později 1 zlatým denně.

Vraždil kvůli kabátu a čepici

August Wenzel velmi toužil po vojenském dvouřadém kabátu a čepici podle módního ruského střihu nesoucího jméno generála, knížete Menšikova, které mu rodiče odmítali koupit. Týden před osudným dnem řekl Hanuschka Wenzelovi, že si před manželkou dává pozor na peníze a nosí je proto v pouzdře, které má stále u sebe v kapse, přičemž mu ukázal 25 zlatých.

Wenzel věděl, že Hanuschka si obvykle mezi 22. a 23. hodinou lehá ve stáji na seno, kde spí do rána. Rozhodl se jej tedy sobotního večera 9. 11. 1895, až všichni vyfárají, usmrtit. Když o půlnoci provedl poslední jízdu s uhlím k důlní šachtě, vzal si z pracoviště sekeru a přivedl koně do stáje. Hanuschka, který se právě probudil, se jej zeptal: „Už jsi hotov?“ Wenzel přikývl a Hanuschka se znovu položil na seno a usnul. Wenzel k němu přistoupil se sekerou a zasadil mu ostřím ránu na pravou stranu hlavy, poté druhou ránu na levou. Ostří zůstalo zaseknuté v lebce, takže jej musel trhnutím vyrvat. Při manipulaci s vražedným nástrojem patrně způsobil Hanuschkovi zranění na dolní čelisti a koleni; tato zranění nebyla v jeho výpovědi zdůvodněna. Při vražedném běsnění Wenzelovi zhasla důlní lampa. Znovu ji zapálil a přesvědčil se, že Hanuschka je mrtvý. Poté mu rozvázal opasek, nožem vyřízl levou kapsu kalhot, která byla stažena provázkem, a tuto kapsu i s obsahem a nožem vložil do vlastní kapsy. Následně z dolu vyjel a vydal se na cestu do Trnovan (Turn), kde bydlel společně s rodiči. Z Hanuschkových peněz si ponechal 50 krejcarů a 39 zlatých a 50 krejcarů zakopal u prvního domu na silnici před Trnovanami.

Na druhý den vstal časně ráno, dal matce svůj týdenní plat a oněch 50 krejcarů, dohromady 6 zlatých, a poté šel na místo, kde měl peníze ukryté, vykopal je a zamířil do Teplic (Teplitz-Schönau). Tam si koupil za 30 krejcarů uzeninu, za 10 krejcarů housky, za 15 krejcarů doutníky a za 50 krejcarů vycházkovou hůl. Po nákupu se vydal směrem k Řetenicím (Settenz) a poblíž Zámecké zahrady zahodil Hanuschkovo pouzdro na peníze do příkopu.

Kolem poledne se z Teplic vydal přes Novosedlice (Weißkirchlitz) a Proboštov (Probstau) zpět domů. Právě když jedl polévku, přišel jeho otec, který s ním pracoval ve stejném dole, a začal matce vyprávět o vraždě. Wenzel ve strachu odešel z bytu a znovu zakopal ukradené peníze na původním místě, z nichž si ponechal jen 1 zlatý a 85 krejcarů. Po obědě s otcem odešel do dolu, kde byl zatčen.

^{Zdroj: www.starepohledy.cz}

Pachatel se snažil obrátit roli: Wenzelovo obvinění vdovy Hanuschkové

Anton Wenzel stanul před vyšetřujícím soudcem, jemuž popis událostí podal s chladnou bezcitností. Na jím označeném místě u Trnovan byl skutečně nalezen zbytek uloupeného obnosu, stejně jako pohozené pouzdro v Zámecké zahradě. Jako vražedný nástroj byla určena sekera odcizená horníkovi Antonu Liebscherovi. Wenzel byl proto obžalován ze zločinu loupežné vraždy podle §§ 134 a 135 trestního zákona a dále z krádeže sekery.

Jako by dosavadní přitěžující okolnosti nestačily, státní zastupitelství navíc podalo v dodatku k obžalobě ze dne 28. 12. 1895 další obžalobu pro zločin pomluvy podle § 209 trestního zákona. Poté, co vyšetřování pro loupežnou vraždu bylo již dávno ukončeno a obžaloba nabyla právní moci, Wenzel se dne 6. 1. 1896 nechal předvést k vyšetřujícímu soudci c. a k. krajského soudu v Litoměřicích, přičemž obvinil manželku zavražděného třiačtyřicetiletou Johannu Hanuschkovou, matku tří synů, že jej prý navedla k vraždě svého manžela, a to za slíbenou odměnu 100 zlatých. Na základě této výpovědi bylo na návrh státního zastupitelství proti Hanuschkové zahájeno předběžné vyšetřování pro zločin objednané vraždy a dne 22. 1. 1896 byla zatčena. Hanuschková však popřela vinu a veškerá Wenzelova tvrzení označila od počátku do konce za bohapustou lež. Stoicky klidný Wenzel trval na svém obvinění, i když byl s Hanuschkovou osobně konfrontován.

Obvinění Hanuschkové dostalo záhy značné trhliny, neboť se ukázalo, že v době vraždy již zhruba týden s manželem nebydlela ve společné domácnosti. Jeden z jejích synů totiž vyzradil Hanuschkovi, že matka vyhledává taneční zábavy, kde navazuje známosti s jinými muži. Z obavy před bitím od manžela proto utekla a ukrývala se v domě své sousedky. Výpověď Hanuschkové potvrdily i dvě svědkyně, které uvedly, že v den, kdy měl Wenzel podle svého tvrzení mluvit s Hanuschkovou na cestě mezi Krupkou a Bohosudovem, žena neopustila dům. Dodatečná obžaloba Wenzela ze zločinu pomluvy byla proto uznána jako oprávněná. Wenzel své lživé obvinění Hanuschkové vysvětlil tím, že tak učinil v domnění, že mu to zajistí nižší trest.

^{Zdroje: Teplitz-Schönauer Anzeiger: čís. 5, ročník 36., středa 15. 1. 1896, a čís. 6, ročník 36., sobota 18. 1. 1896 (Österreichische Nationalbibliothek).}

Wenzel přijal trest lhostejně

Hlavní líčení proti Antonu Wenzelovi, narozenému v Přítkově (Jüdendorf), příslušnému do Kvítkova (Quickau), římskokatolického vyznání, bylo zahájeno ve středu 19. 2. 1896. Vyslechnuto bylo celkem čtrnáct svědků. Soudní porota uznala obžalovaného na návrh obhájce Dr. Köchera vinným pouze ze zločinu loupežné vraždy a pomluvy, nikoliv ze zvlášť zákeřného způsobu činu ani z prosté krádeže. Anton Wenzel byl odsouzen k dvanácti letům těžkého žaláře, zpřísněného půstem jednou za čtvrt roku. Dle tisku přijal odsouzený svůj rozsudek lhostejně a trest okamžitě nastoupil.

Většina menších hlubinných dolů na Teplicku (v okolí Bohosudova, Sobědruh nebo Hrobu) byla postupně uzavírána z důvodu vyčerpání zásob. Poslední menší hlubinné doly v okolí Teplic ukončily provoz koncem 50. let 20. století. Hornickou činnost našich předků nám dodnes připomínají zbytky odvalů, hald a propadlin, které jsou otiskem řady zapomenutých příběhů.

*

Zpracováno na základě článku „Der Raubmord im Doblhoff-Schachte“, Teplitz-Schönauer Anzeiger, rubrika „Soudní síň“ (Gerichtshalle), ze dne 22. 2. 1896. Informace o důlní činnosti na Teplicku byly čerpány z publikace Dr. Gustava Schneidera „Der Braunkohlen-Bergbau in den Revierbergamts – Bezirken Teplitz, Brüx und Komotau“.

_{Úvodní koláž. Autor: Martin Vršecký. Zdroje: Teplice/Teplitz – architektura na severu Čech a Alamy. Obrázek postavy je pouze ilustrační.}