Teplické zločiny C. A K. KRAJSKÝ SOUD V LITOMĚŘICÍCH, BÍLINA (BILIN), SOKOLOV (FALKENAU), 29. 12. 1894 až 23. 3. 1895:
Druhou část pátrací série „Vražda četníka Janische“ jsme uzavřeli zprávou o vypsání odměny 500 rakousko-uherských korun c. a k. okresním hejtmanstvím. Ta měla připadnout oznamovateli, jehož informace přivede četnictvo k dopadení pachatele. Třetí část přináší první zásadní zvrat ve vyšetřování spolu s množstvím zajímavostí, které jej provázely. Vychytralost některých lidí byla, stejně jako dnes, velmi rozmanitá a zpravidla nepřinášela žádný obecný prospěch. Podívejme se proto zblízka na první zásadní svědectví a pátrejme po údajném vrahovi Johannu Krausovi, na jehož stopu bylo četnictvo nasměrováno na přelomu let 1894 a 1895.
Hledá se Johann Kraus
Ve speciální příloze z pondělí 24. 12. 1894 teplické noviny informovaly o přiznání tuláka Antona Perutha, který byl 23. 12. 1894 zatčen v Rakovníku (Rakonitz) a eskortován k c. a k. krajskému soudu v Litoměřicích. Dvaatřicetiletý vyučený nožíř Peruth pocházel Nové Vsi u Jesenice (Neu-Wallisdorf) a naposledy pracoval jako horník v jednom z hnědouhelných dolů v Bílině (Bilin), kde žil v bytě své milenky, devětadvacetileté Ottilie Bernsteinové.
Peruth se v Rakovníku sám přihlásil úřadům s oznámením, že v onu noc, kdy byl četník Janisch zavražděn, se nacházel v jednom ze slaměných stohů v polní kůlně a že byl zraněn Janischovým bodákem. Na důkaz toho ukázal tři hnisavé rány na nohou. Celou událost pak popsal následovně: „Já a jistý Kraus jsme se rozhodli onu noc přenocovat ve stohu. Upozornil jsem sice Krause, že tyto stohy bývají v noci často prohledávány četníky, ale Kraus na to opáčil, že až takový četník přijde, dopadne stejně jako Wünsch v Žatci. Potom jsme se schovali do stohu a ulehli. Ve stozích přespávali ještě další dva tuláci, jejichž jména neznám. K ránu nás probudila výzva: ‚Jménem zákona, ven!‘ Nikdo z nás se nepohnul. Poté začal četník bodat do stohu, přičemž jsem utrpěl tři bodná zranění na nohou; zda byli zraněni i ostatní, nevím. Vyplazil jsem se ven, když v tom mě četník uchopil za ruku. Nato ze stohu vyskočil Kraus a zaútočil na četníka, vytrhl mu šavli, vyrval pušku a začal ho mlátit. Já a ti další dva tuláci jsme při té potyčce utekli. Ze vzdálenosti asi sto kroků od místa jsme ještě zaslechli četníkovo volání o pomoc,“ dodal na závěr Peruth.
Vzhledem k tomu, že Anton Peruth byl již třikrát trestaný, nad jeho výpovědí se vznášela pochybnost. Jeho bodná zranění prohlédl soudní lékař, který potvrdil, že by mohla pocházet od bodáku. Protože nebylo zřejmé, zda se Peruth na vraždě podílel, byl vzat do vazby jako potenciální spolupachatel. Na základě Peruthova popisu bylo po Krausovi zahájeno intenzivní pátrání, přičemž teplické noviny jej popsaly takto: „Johann Kraus, přezdívaný Kramer, pocházející z osady Lazy (Perlsberg, dnešní část města Lázně Kynžvart na Chebsku), se narodil roku 1845, měří 182 cm, má hnědé vlasy a tmavý knír. K popisu se dodává, že Johann Kraus disponuje mimořádnou tělesnou silou.“
Zdroj: Teplitz-Schönauer Anzeiger, ročník 34., číslo 103., sobota 29. 12. 1894 / Österreichische Nationalbibliothek.
Peruthova milenka ukončila život pod koly vlaku
Peruthovy osobní poměry lze označit přinejmenším za pochybné. Před zatčením delší dobu nepracoval, potuloval se po Čechách se zločineckými bandami a peníze si obstarával podvody a krádežemi. Jak se po Bílině vyprávělo, Peruth se v bytě své milenky Ottilie Bernsteinové v bílinské čtvrti Pražské Předměstí zdržoval po nocích jen zřídka a své noční výpravy obhajoval jako ‚výdělečné činnosti‘. Bernsteinová prý neměla o jeho nočních aktivitách tušení a v lednu 1895, tedy v době Peruthovy vazby, u horního mlýna* vyvolala shluk lidí, před nimiž naříkala nad svým neštěstím. (*Mohlo se jednat o zaniklý větrný mlýn holandského typu, který stál severozápadně od centra Bíliny na Mosteckém Předměstí u státní silnice na Teplice ve výšce přibližně 230 m n. m., pozn. aut.).
O dva měsíce později, v sobotu 23. 3. 1895, přinesly teplické noviny zprávu o ženě, která se toho rána u železničního mostu nedaleko dolu Emeran vrhla pod kola vlaku, který jel v 5 hodin 45 minut z Duchcova do Plzně. Lokomotiva ženu srazila a rozdrtila jí hlavu. Smrt nastala okamžitě. Sebevražedkyně byla později identifikována jako nešťastnice Ottilie Bernsteinová. Jak noviny doplnily, po Peruthově zatčení se Bernsteinová ocitla na existenčním dně a několikrát se neúspěšně pokusila o otravu.
Zdroj: www.zdarbuh.cz.
Rány si potíral česnekem
Anton Peruth byl v době sebevraždy Bernsteinové nejspíše již na svobodě, neboť ve vyšetřování jeho účasti na Janischově vraždě došlo k nečekanému zvratu, když koncem ledna 1895 všechny své výpovědi odvolal a přiznal, že se přihlásil jen kvůli vypsané odměně. Doufal totiž, že četnictvo navede na stopu Krause, jehož dobře znal, ten bude zatčen, usvědčen a on sám získá kýžený obnos. Aby umocnil přesvědčivost své výpovědi, způsobil si rány na nohou, které potíral česnekem, aby byly zarudlé a vypadaly zaníceně. Vyšetřující soudce však Peruthovo odvolání zpočátku posuzoval jako obvyklou výmluvu, k níž dochází po dolehnutí všech důsledků souvisejících s přiznáním. Nabýval totiž stále více přesvědčení, že Peruth se na Janischově vraždě skutečně přímo podílel, nebo je dokonce jediným vrahem. Jeho odvolání bylo možné vyložit také jako lest, kterou pachatelé používají k zamaskování stop a ztížení vyšetřování.
Peruthovo chování ve vězení samo nasvědčovalo jeho spoluvině. Zatímco na konci prosince roku 1894, tedy v době zatčení, působil klidně a uzavřeně, koncem února 1895 začínal být dloubou vazbou unaven. O slíbenou odměnu ztratil zájem a přál si jen, aby byl postaven před soud. Domníval se, že si zaslouží trest pouze za své odvolání a za matení úřadů. Toho času se však objevily nové nepřímé důkazy, které mohly Perutha usvědčit z přímé účasti na vraždě. A jelikož se tyto důkazy množily, zůstal Peruth ve vazbě až do března roku 1895. Na jeho prosby, pláč, předstírané pomatení ani zuřivé výlevy v cele nebyl brán zřetel. Přestože jeho duševní stav naznačoval, že by mohl své dlouhé vyšetřování ukončit přiznáním, nakonec se jej na základě nepřímých důkazů nepodařilo usvědčit a byl z vazby propuštěn. Ze zdrojů nevyplývá, že by byl za matení úřadů souzen.
A jak vlastně Peruth přišel na to, že vrahem je Johann Kraus? Cestou do kostela prý zaslechl dvě ženy, které se bavily o tom, že Kraus je podezřelý z vraždy četníka a je hledán. Na tom však nebylo ani zbla pravdy.
Byl Johann Kraus zatčen u Sokolova?
Zcela smyšlený byl také článek, který v polovině února 1895 vyšel v kraslických novinách Graslitzer Grenzbote (Kraslice, obec na Sokolovsku), jenž informoval o Krausově zatčení poblíž Sokolova (Falkenau). „Byla to tvrdá práce dopadnout tohoto uprchlého zločince, po němž se již tak dlouho a marně pátralo. Kraus se dosud všem pronásledovatelům vyhýbal s úhoří kluzkostí a vychytralostí. Hrál doslova komedii s pátrajícími bezpečnostními orgány. Vystupoval v různých převlecích a pod všemožnými jmény a falešnými doklady,“ psaly kraslické listy. „Při eskortě se Kraus několikrát pokusil přiblížit k četníkovi a zmocnit se zbraně, ale ten byl ostražitý a opakovaně pohrozil, že v případě násilí okamžitě vystřelí. Tak se odvážnému četníkovi podařilo dopravit zločince do Sokolova a odeslat k dalším úředním úkonům do Litoměřic,“ dodaly na závěr noviny Graslitzer Grenzbote. Redaktoři teplických novin si podle článku ze 16. 2. 1895 tuto informaci ověřovali u vyšetřujících úřadů, kde jim bylo potvrzeno, že zpráva o Krausově zatčení je pouze novinářskou kachnou. S tímto článkem mizí Krausovo jméno z novinových stránek.
Zdroj: Wikimedia Commons.
Propuštěný Peruth neměl kde složit hlavu. Jeho touha po odměně, která ho stála několikaměsíční vazbu, přispěla k sebevraždě jeho milenky Ottilie, u níž do té doby bydlel. Začal se tedy znovu potloukat krajem a živobytí si zajišťoval krádežemi. Případ Janischovy vraždy na dva roky zmizel z novinových stránek a zdálo se, že bude zapomenut. Četnictvo i vyšetřující soudce však případ neodložili a dál usilovně pátrali po pachateli. V dalším pokračování se tak nečekaně znovu vynoří jména Kučera a Fischer. Budeme také pátrat po pomníku, který byl vztyčen na místě Janischova posledního odpočinku.
*
Zpracováno na základě článků otištěných v Teplitz-Schönauer Anzeiger, vydání ze dnů 29. 12. 1894, 9. 1. 1895, 16. 2. 1895, 27. 2. 1895 a 23. 3. 1895.
Úvodní koláž. Autor: Martin Vršecký. Zdroj: K. K. Gendarmerie, Alamy, Old Teplice, Teplitz-Schönauer Anzeiger, ročník 34., číslo 95., středa 28. 11. 1894.
